Pro obec byl rok 2000 významný hned po několika stránkách. Byla provedena generální oprava elektrického vedení v obci, včetně výměny starých dřevěných sloupů za nové betonové. Zároveň byla opravena trafostanice.
Také zavedení plynu je pro obec velmi významná událost srovnatelná se stavbou vodovodu, či s elektrifikací.
Koncem srpna začalo naváření potrubí, 7. září bylo započato se zemními pracemi a zároveň se již svářelo potrubí hlavního řádu. Počasí bylo nezvykle mírné a tak práce postupovaly rychle kupředu. Hlavní větev napříč obcí ke kravínu byla včetně přilehlých domovních přípojek hotova již v prosinci.
Z důvodu finančních a organizačních rozhodlo zastupitelstvo obce o změně firmy vyvážející odpady. Od příštího roku to bude firma EKOLA z Českých Libchav.
Správa silnic pokračuje v kácení ovocných stromů podél silnic a již se blíží k Oucmanicím. I když jsou na místo ovocných stromů vysazovány břízky, je to zásah do rázu krajiny, který se mnoha pamětníkům nelíbí. Nu, snad si zvykneme.
Letošní rok je ve znamení přelomu století i tisíciletí a pro obec ve znamení dokončení plynofikace. V květnu už probíhaly dokončovací práce na jednotlivých domovních přípojkách a osazování HUP. Také terénní práce byly v podstatě hotovy. 28. června začalo kolaudační řízení. Do konce roku bylo oživeno 13 přípojek a v zimě už se v několika domech topilo plynem.
7. června se u Doležalů čp. 64 objevil kulový blesk, který nadělal mnoho škody. Naštěstí nezapálil.
V září vznikl v obci výtvarný kroužek pod vedením Aleše a Marie Jirouškových a již v prosinci uspořádali výstavu, na níž se mladí umělci představili. Zároveň předvedli pásmo písní a básní v podání kroužku. Obec přispěla na činnost kroužku 1 000 Kč.
Sbor dobrovolných hasičů měl velkou akci, kterou organizačně zvládl na jedničku. Bylo to Okresní kolo branné všestrannosti. Při této příležitosti bylo opraveno hřiště na návsi a vykáceny javory, které překážely ve výhledu motoristům.
Největší událostí počátku milénia (v roce 2002) byl sraz rodáků obce, který se konal k 710 výročí první písemné zmínky o obci. Při této příležitosti byl vydán almanach „OUCMANICE“. Povedené oslavy výročí se konali na hřišti a v hospodě.
Kříž na návsi a křížek u „Ostrov“ byly konečně odborně restaurovány, stejně jako pískovcové veřeje kapličky.
Na travnaté hřiště byly pořízeny za 80 000,- Kč dřevěné prolézačky.
Částečně upravená text od kronikáře
Na jaře roku 2003 došlo při jarním tání k přetečení hráze rybníka a vytopení Kubíkových č.p. 27. Obecní zastupitelstvo proto rozhodnuto o generální opravě hráze požární nádrže, která byla započata koncem dubna.
V tomto roce bylo kapličce opraveno harmonium. Statek č.p. 36 zakoupila „PALETA“ a započala s přestavbou statku na ekologické centrum. Ke 31. prosinci byl počet obyvatel 215.
Byla dokončena rekonstrukce požární nádrže na návsi. Celá akce sice stála obec 1 340 000,- Kč, ale je to dílo na dlouhá léta. Mimo to se obecní zastupitelstvo rozhodlo přikročit k dokončení úprav hráze požární nádrže, kterou léta hyzdila nevzhledná kovová autobusová čekárna. I když byla občas natřena, vždy se našel někdo, kdo vykopl některé z bočních skel, takže vítr mohl protahovat čekárnou jako tunelem. Zastupitelstvo se dohodlo na podobě a práce byla zadána panu Šutorkovi, který se úkolu zhostil se ctí. Včetně odpočívadla pro cyklisty (na návsi je křižovatka cyklistických stezek), vydala obec na tento projekt 242 000,- Kč. Pan Syrový z č.p. 64 opravil starou pumpu, která stála na návsi odnepaměti, a bylo rozhodnuto, že bude napojena na vodovod, cyklistům k dispozici. O okolí zastávky se příkladně starají Hlávkovi z č.p. 16.
Cesta k chalupě č.p. 42, patřící manželům Horákovým, byla opravena nákladem 50 000,-Kč. Byl to další z úkolů, které si nynější zastupitelstvo na začátku svého funkčního období dalo. Dále bylo konečně možné navázat na snažení předchozích zastupitelstev a dát do pořádku zmatky, které panovaly v evidenci malých parcel, roztroušených po obci. Pokud to bylo možné, byly díly prodány soukromým majitelům, s jejichž pozemky sousedily. Také byl prodán díl obecního majetku „Paletě“ za účelem zřízení parkoviště před areálem.
Obecní hospoda byla pronajata paní Truncové z č.p. 52. Pozemky ve vlastnictví obce byly po předchozím projednání přičleněny do honebního společenstva Svatý Jiří. Bylo konstatováno, že je to nejlepší varianta obhospodařovávání těchto pozemků, jelikož v Oucmanicích společenstvo není.
Divadelní soubor Labyrint z Brandýsa nad Orlicí sehrál v Oucmanicích na sále hospody představení složené z pohádek Famfárum a Tři sestry a jeden prsten, od Jana Wericha. Divadlo to bylo jaksepatří. Všichni ochotníci hráli s maximálním nasazením a celý sál se náramně bavil.
K 31. 12. 2004 žilo v obci 218 obyvatel
Dne 8. dubna byly obci Oucmanice předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Lubomírem Zaorálkem slavnostně předány obecní znak a obecní vlajka. Dekret z rukou pana předsedy přejal osobně starosta obce Zdeněk Veselý.
Pokračují opravy kapličky a rekonstrukce vnitřního zařízení. Restaurován oltářní obraz, výměna oken a stupínku pod oltář, generálka elektrické instalace a nakonec vymalováno. To vše předcházelo velké události v dějinách obce, totiž svěcení praporu a znaku obce, které proběhlo v naší kapličce 22. října 2005.
Další přelomovou událostí se stala instalace bezdrátového internetu ve vesnici a následné zprovoznění bezplatného veřejného internetu v místní knihovně.
Proběhla také odložená kolaudace rekonstruované požární nádrže. text od kronikáře obce Pavla
Počasí ukazuje, že si poroučet nedá. 23. května 2005 napršelo takřka 100 mm vody na m2, což je v přepočtu 100 litrů na metr čtvereční. Podle meteorologů tolik vody najednou nespadlo od roku 1963! V naší vesnici na to tradičně doplatili Kubíkovi z č.p. 27. Bylo okamžitě rozhodnuto provést úpravy okolí požární nádrže pro případ další vodní kalamity.
Začala jednání o přestavbě hospody, dokonce byl instalován nový septik, jelikož starý již dávno dosloužil, a napojen na obecní kanalizaci.
Paní Truncová si vede nadobyčej dobře. Naše hospoda byla vyhodnocena okresním tiskem jako třetí nejlepší v okrese. Fakt je, že se zde čepují plzeňská dvanáctka, Gambrinus dvanáctka a desítka a černý Kozel. V obci naší velikosti je to rarita.
Cesta pro pěší do Brandýsa nad Orlicí byla dokončena. Předchozí zastupitelstvo nechalo položit panely asi do poloviny délky pěšiny, nyní byla dotažena až k lesu. Práci provedla firma Novák z Chocně.
Na Obecním úřadu bylo instalováno plynové vytápění z důvodu vlhkosti objektu, který se šest dní týdnu nepoužívá, a tudíž rychle stárne. Byla zde také zřízena kuchyňka pro potřeby uživatelů budovy.
Ke 31. prosinci 2005 končí pronájem obecního obchodu slečně Miklasové. Na její místo se přihlásila paní Kameníková z obce Rviště.
Stav obyvatel ke 31. prosinci 2005 byl 221.
Díky ekologické organizaci „Paleta“ navštívil naši obec vládní činitel. Byl jím ministr životního prostředí Libor Ambrozek. Pochopitelně s doprovodem, jehož součástí byl i pan Šilar z Krajského úřadu v Pardubicích. Slíbil veškerou podporu podobným organizacím a zase odjel.
Tento rok byla dokončena rekonstrukce kapličky instalací ozdobné mříže na pískovcové veřeje. Tímto bylo umožněno letní větrání interiéru a v neposlední řadě možnost prohlídky kapličky, bez nebezpečí poničení zařízení, či dokonce krádeže.
Také dokončení okolí požární nádrže se protipovodňovými úpravami přiblížilo svému konci.
Hasičům byl konečně zakoupen automobil odpovídající kvality, a to Volkswagen Transportér červené barvy. Okamžitě byl vyzdoben znakem obce.
Letos také vznikl v obci Okrašlovací spolek, který se pod vedením Ladislava Horáka z č.p. 67 začal okamžitě starat o veřejnou zeleň v obci. Za to spolku patří čest a sláva. Práce tu bude mít nad hlavu.
Byla dokončena rekonstrukce budovy hospody nákladem1 800 000,-Kč. Je to peníz nemalý, leč vydaný k dobrému. Bylo instalováno vytápění sálu, sál byl nově vymalován. Začalo se i s úpravami venkovních prostor k letnímu využití. Byl zakoupen venkovní gril ke zkvalitnění a rozšíření služeb pohostinství.
VaK Jablonné nad Orlicí provedl výměnu části vodovodního řadu od č.p. 28 až po č.p. 51. Stalo se tak v souvislosti přeložením řadu v důsledku výstavby rodinného domku manželů Hazukových.
V listopadu byl zahájen zkušební provoz našich internetových stránek, které byly po kontrolním auditu kompletně předělány a k plnému užívání je naši spoluobčané dostali od správce sítě jako vánoční dárek.
Ke 31. prosinci 2006 odstoupila paní Truncová od smlouvy s Obecním úřadem na pronájem obecní hospody.
Byl to po všech stránkách neobyčejný rok. Už zima jako by snad ani nebyla, byla nejteplejší za posledních 236 let! A suché léto, které následovalo, jakoby se rozhodlo nás v tom utvrdit. Také na požární nádrži se ukázalo, co počasí dovede. Po opravě stavidla se ji už nepodařilo napustit a to až do listopadu, kdy ji teprve naplnily vydatné deště. Doufejme, že se nám v ní voda udrží. Vypadá to, že si příroda nedá mluvit do svých rozhodnutí, a to ani od renomovaných politiků a na mezinárodní úrovni.
Od 2. ledna má obecní hospodu v nájmu firma REHOCA s.r.o. Rozšířené parkoviště před hospodou je takřka hotové, rozhodně je na něm možno parkovat, což je další dobrý počin obecního zastupitelstva. Při větších akcích totiž stála auta kolem chodníků, a jelikož je hospoda v zatáčce a ještě ve svahu, bylo nebezpečí, že dojde k nějaké havárii, či dokonce zranění.
Na autobusové zastávce byl dokončen program informování návštěvníků obce, (je zde rovněž křižovatka cyklostezek, kde obec zbudovala odpočívadlo pro cyklisty), osazením tabule s mapou katastru obce a vyznačenými důležitými body v obci. Celek působí velice esteticky hlavně díky netypické architektuře zastávky na pozadí požární nádrže.
PALETA se nám v obci docela pěkně zabydlela. Svědčí o tom akce, na které jsou zváni i usedlíci, ba dokonce se 21. srpna pustili nadšenci do divadelního představení „Nepropadejte panice“ podle knihy D. Adamse: Stopařův průvodce po Galaxii. Je velice dobré, že se organizace takto zapojuje do dění v obci. Vesnice na celém světě bývají konzervativní v přijímání novinek a nedůvěra vesničanů k novousedlíkům je notoricky známá. Historicky se ukázalo, že převážně oprávněně.
Pronajímatelkou místní prodejny se stala Romana Suchánková. Celkem žije v obci 217 obyvatel.
Jelikož se nezvykle zvýšila frekvence koncertů, jichž jsem povinen se jako člen kapely zúčastňovat a zároveň s přibývajícími léty přibývají i zdravotní obtíže, jsem nucen skončit s rolí kronikáře a požádat obecní zastupitelstvo o zproštění funkce. Jsem si jist, že se najde dost nadšenců, kteří budou dějiny Oucmanic zaznamenávat dál, pro poučení dalších generací.
Rád bych zde poděkoval členům obecního zastupitelstva, kteří mi v mé práci obětavě pomáhali.
V roce 2008 dochází opět v obci Oucmanice ke změně osoby obecního kronikáře. Dosavadní kronikář Pavel Pichner, který vedl tuto kroniku od roku 1999, požádal obecní úřad o uvolnění z funkce kronikáře. Bylo mu vyhověno a po krátkých úvahách o tom, komu vedení obecní kroniky svěřit byl osloven Jiří Oliva. Jeho jmenování bylo schváleno na veřejném zasedání obecního zastupitelstva 25. března 2008.
Vedení obecní kroniky je bezesporu důležitá věc, vyžadující svůj čas, sklon k historii, literatuře, kultuře i věcem hospodářským a politickým, které by rovněž měly být do obecní kroniky zapisovány.
Rok byl nadprůměrně teplý, v našem kraji byla průměrná teplota 9,0 stupňů Celsia, což je o 1,8 stupně více, než dlouhodobý normál. Co se týká srážek, byl rok 2008 spíše sušší. V našem kraji napršelo 620 mm a to je o 8 % méně, než dlouhodobý srážkový normál.
Asi nejvýznamnějším momentem v počasí byl orkán EMMA, v naší obci se naštěstí nic mimořádného nepřihodilo. Vítr shodil na některých domech jen pár tašek a na domě čp. 30 poškodil část střechy tak, že spadla. Kéž by všechny živelné pohromy končily pro naši obec takto. Z významnějších meteorologických jevů, které jsme zaznamenali v naší obci velké námrazy v měsíci lednu. Ty byly hlavně krásným přírodním jevem a nebyly tak těžké, aby došlo k poškození stromů. V měsíci květnu se pak přehnalo nad obcí silné krupobití. Došlo k menším škodám na zemědělské úrodě i na střechách domů č.p. 2, 30 a 42.
Obecní úřad pracoval ve stejném složení jako rok předcházející a obec hospodařila s finančním přebytkem. Celkové příjmy v roce 2008 činily 2 131 377,- Kč a celkové výdaje 1 231 135,- Kč. Pro budoucí potřeby obce tak zůstala částka 900 242,- Kč.
Stavební činnost se týkala cest a výstavby nových domů. Na náklady obce byly opraveny obecní cesty a pořízeno nové dopravní značení, celkem za 393 000,- Kč. V Obecní hospodě bylo provedeno venkovní obložení a upraven prostor dvora pro venkovní posezení. Dále bylo zavedeno osvětlení na cestu k č.p. 69. Obecní úřad zajistil rovněž novou výsadbu stromků u pomníku padlých a u kříže na návsi.
Mimo obecní stavební činnost proběhla oprava skladu firmy LAMATEX, který je umístěn v budově č.p. 11. Zemědělské obchodní družstvo Zálší také provedlo výstavbu nové jímky na kejdu v areálu kravína. Stávající kapacita původní jímky 6 500 m3 byla tak rozšířena o dalších 4 200 m3. Největší investiční akcí v obci byla výstavba nové venkovní třídy a stáje pro zvířata v areálu Ekocentra Paleta, v celkové hodnotě cca 7 mil. Kč. V obci byla zahájena výstavba jednoho nového rodinného domu a to manžely Radkou a Petrem Houdkovými a dokončena stavba rodinného domu č.p. 74, který vlastní manželé Hazukovi z Brandýsa nad Orlicí.
Nejvýznamnější společenskou akcí roku byly bezesporu oslavy 80. výročí založení Sboru dobrovolných hasičů. Na oslavy se sjely hasičské sbory z širokého okolí, obcí prošel slavnostní průvod s položením věnců u pomníku padlých, až na hřiště, kde probíhaly soutěže hasičských družstev. Rovněž byly k vidění ukázky nejmodernější hasicí techniky, předvedené profesionálními hasiči z Vysokého Mýta. Večer následovala zábava s hudbou a všichni účastníci, zejména však místní, se veselili až do ranních hodin. O tom, že byla nálada opravdu dobrá, svědčí i nápad uspořádat závod v běhu na lyžích v protipožární pěně, která zbyla na louce po ukázce hašení. Výkony byly skvělé a zvítězili všichni.
Počet obyvatel k 31. 12. 2008 – 211 občanů.
Počasí v roce 2009 připravilo občanům mnohá překvapení a bohužel také krizové situace. Teplotně to byl rok nadprůměrný. Průměrná teplota v našem kraji byla 8,4 oC, což je 17% nad dlouhodobým normálem, který je 7,2 oC. V případě srážek nebyl rok 2009 nikterak mimořádný. Jejich roční úhrn činil 726 mm, což je oproti dlouhodobému normálu 711 mm pouze malá odchylka 2%.
Z extrémních klimatických jevů můžeme zaznamenat pouze vichřici, která se přehnala nad krajem 22. května. V naší obci naštěstí nebyly škody velké. Padly pouze dvě vrby u čp. 40, velká stará vrba u bývalých kurníků a několik ovocných stromů v zahradách. Také byla poškozena západní část střechy u čp. 30
Složení obecního zastupitelstva se ani letos neměnilo. Obec i v roce 2009 hospodařila s finančním přebytkem. Celkové příjmy činily 1 915 616,- Kč a celkové výdaje 1 860 865,- Kč. Přebytek tak činil 54 751,- Kč.
Stavební činnost v obci se omezila jen na několik akcí menšího rozsahu. Bylo pořízeno automatické zvonění na kapličce za 67 tis. Kč. Bylo instalováno i osvětlení kříže, stojícího na návsi. Rovněž bylo provedeno vybavení čekárny, a sice instalací osvětlení a leteckého snímku obce. Také byl položen nový povrch na silnici a umístěny nové dopravní značky.
Největší investiční akcí obce byl nákup pozemků pro výstavbu rodinných domů. Za 578 736,- Kč byl obcí zakoupen pozemek p.č. 239/1 o celkové výměře 2,41 ha. Pozemek bude výhledově rozdělen na stavební parcely, které budou po přivedení sítí prodány zájemcům. Je to určitě dobrý počin pro další rozvoj obce.
Na katastru obce proběhly investice i ze strany jiných subjektů. Ekocentrum Paleta vybudovalo s pomocí dotace turistickou stezku k Čertově lávce, která odtud pokračuje do Brandýsa nad Orlicí. Dále byly prováděny průzkumné vrty za účelem geologického průzkumu stavby železničního tunelu, který má provést pod zemí železniční trať z Brandýsa do Ústí nad Orlicí. Tunel se obce nedotkne a má procházet pod severní částí oucmanského katastru.
V roce 2009 byly v obci organizovány již tradiční společenské akce. Rok začal, jako obvykle novoroční vycházkou, organizovanou obecním úřadem, jako vždy se slušnou účastí. Byl uspořádán hasičský ples a měsíc poté tradiční pyžamový ples s navazujícím dětským karnevalem. 19. dubna proběhlo rovněž tradiční vítání občánků
Významnou akcí byla návštěva delegace z obce Ocmanice. Ukázalo se, že nejen svým názvem, ale i celkovou atmosférou srdečnosti a snahy o budování kontaktu mají k sobě obce velmi blízko a určitě byl položen základ dobrých partnerských vztahů s touto hezkou moravskou vískou.
Za zaznamenání jistě stojí volební valná hromada Sdružení dobrovolných hasičů, která proběhla 4. prosince a byla na ni zvolena nová reprezentace sdružení v tomto složení: starosta – Leoš Minář, místostarosta – Milan Moravec, velitel – Jiří Dostál, zástupce velitele – Jaroslav Doležal ml., hospodář – Zbyšek Houdek, strojník – Milan Vincenc, člen výboru – Jana Minářová a Iva Michalcová.
Během roku 2009 se počet obyvatel obce zvýšil o 13 osob.
Počet obyvatel k 31. 12. 2009 – 222 občanů
Tak to byl sled nejdůležitějších událostí roku 2009 v naší obci. Končíme jej se vzpomínkou na ty, kteří nás nenávratně opustili a s vděkem za to, že obec byla ušetřena špatných událostí. kronikáře obce doc. Ing. Jiřího Olivy, Ph.D.
V našem kraji byla průměrná teplota 7,4 ̊C. I srážky byly vysoké a dosáhly hodnoty 868 mm/rok. Sluneční svit byl naměřen v hodnotě 1700 hod. za rok. Je to cca 4.5 hod. denně a znamená to, že zhruba 2/3 denní doby bylo pod mrakem.
I přes extrémní jevy v ČR, naše obec žádným z nich zasažena nebyla a byla uchráněna škod, způsobených počasím. Nás může těšit, že díky geografické poloze naší vísky se s výjimkou nějakého zatopeného sklepa nemusíme povodňových katastrof obávat.
Na podzim se pak konaly volby do obecních zastupitelstev, které se týkaly i naší obce. V Oucmanicích byla ustavena pouze jedna kandidátní listina, a sice Sdružení pro Oucmanice, jako sdružení nezávislých kandidátů. Voleb se zúčastnilo 122 občanů, což prezentuje volební účast 69 % a kandidátku sdružení podpořilo 100 % zúčastněných voličů. Z těchto voleb vzešlo nové zastupitelstvo obce ve složení: Čermáková Milena, Houdek Zbyšek, Jirásek Aleš, Marek Petr, Míkovec Miroslav, Motl František, Pavlíček Josef.
Na prvním zasedání zastupitelstva byl starostou zvolen Ing. Petr Marek. Je na místě starému zastupitelstvu obce na tomto místě poděkovat. Obec vedlo ve dvou, po sobě jdoucích volebních obdobích, obec byla v pořádku, došlo k rozmnožení obecního majetku, ať už ve formě rekonstrukce hospody, rybníka, nákupu stavebních pozemků nebo v podobě menších drobnějších staveb a udržovacích prací. Dobrá péče byla věnována i sakrálním stavbám v obci. Zastupitelstvo hospodařilo dlouhodobě s přebytkem a předalo svým následovníkům dobrou finanční rezervu.
V roce 2010 obec hospodařila s tímto výsledkem: Příjmy 2 336 362,- Kč, Výdaje 989 464,- Kč – Přebytek 1 346 979,- Kč. Přebytek rozpočtu byl vyšší než v jiných letech a je způsoben zejména nižšími výdaji a potom prodejem plynárenského zařízení, který v tomto roce přinesl do rozpočtu obce částku 208 057,- Kč. Další část ve výši 200 000,- Kč bude vyplacena v roce 2011.
Obecní účet vykazoval k 31. 12. 2010 stav 3 631 964,44 Kč. V roce 2010 prováděl obecní úřad pouze drobnější udržovací práce. Z větších investici stojí za zmínku přestavba části velkokapacitního kravína na volné ustájení dojnic a dokončovací práce na velkokapacitní jímce, jejíž úprava započala již v roce 2009. Ze soukromých investic stojí za zmínku dvě malé fotovoltaické elektrárny, jedna na střeše domu čp. 11 o výkonu 70 kWh a druhá o výkonu 20 kWh na pozemku manželů Olivových. V obci jsou čtyři rozestavěné rodinné domy a to manželů Robenkových, Houdkových, Markových a Mikovcových.
Kulturní život v Oucmanicích nebyl v roce 2010 příliš bohatý a omezil se na tradiční, každoročně prováděné akce. 1. ledna se uskutečnila každoroční novoroční vycházka po okolí obce za slušného počtu účastníků. 16. ledna byl uspořádán tradiční Hasičský ples a 19. února pak Babský bál. Pro děti byl, jako každým rokem připraven 27. února Dětský karneval. Dětské odpoledne 5. června. Z rekreačně sportovních akcí se uskutečnily v měsíci září rybářské závody na obecním rybníku. Organizátorem akcí byl Sbor dobrovolných hasičů
Počet obyvatel k 31. 12. 2010 – 222 občanů
V roce 2011 byla obec ušetřena extrémních vlivů počasí a škod, počasím způsobených. Potvrdil se trend, kdy naše obec patří spíše k chladnějším a vlhčím místům v rámci kraje. Průměrná teplota činila 7,6 ̊C (v Pardubickém kraji to bylo 8,1 ̊C). Srážkový úhrn dosáhl 728 mm, zatím co v kraji činil pouze 578 mm. Slunce svítilo 1563 hodin, což je v průměru 4,3 hod. denně. Je to o něco málo méně než v roce minulém.
Rok 2011 byl druhým rokem práce nového zastupitelstva s tímto výsledkem: Příjmy 2 865 284,- Kč, Výdaje 4 269 356,- Kč – Rozpočtový deficit – 1 404 072,- Kč. V roce 2011 byla stavební činnost v obci poměrně rozsáhlá. Největší investiční akcí byla výstavba inženýrských sítí pro 11 rodinných domů, které budou umístěny na tzv. „Jižní stráni“. Jedná se o pozemky, zakoupené obcí již v roce 2009 na jižním okraji obce, při příjezdu od Svatýho Jiří na pravé straně silnice. Celkový náklad byl 3,7 mil. Kč.
Změny doznala i naše kaplička. Byla provedena nová fasáda v šedobílé kombinaci, nové oplechování střechy, všechny nátěry, byl zřízen hromosvod a nová elektrická přípojka, včetně venkovního nasvícení. Celkový náklad byl 230 tis. Kč.
V tomto roce byla také provedena údržba budovy Obecního úřadu. Provedla se rovněž oprava fasády, výměna oken a dveří, nátěry a také bylo pořízeno nové vybavení kanceláře. Celkem bylo na opravy budovy vynaloženo 250 tis. Kč.
Kulturní a společenský život v Oucmanicích byl v roce 2011 bohatý tak jak dávno nebyl. Možná můžeme říci, že nikdy v minulosti nebylo v naší obci tolik hezkých a zdařilých akcí. Podílely se na nich jak oucmanští hasiči a Ekocentrum Paleta, tak zejména obecní zastupitelstvo, které dokázalo ustavit zájmové skupinky lidí, kteří se na akcích buď podílely nebo je celé sami připravily.
Sbor dobrovolných hasičů připravil mimo tradičního hasičského plesu v lednu také 3. 9. soutěž „Živé – Člověče, nezlob se!“, ve kterém byly figurky nahrazeny živými lidmi, a 17. 9. rybářské závody na místním rybníku. Rovněž pěknou akcí, zejména pro děti, bylo „Rozsvícení vánočního stromku v neděli 27. 11. Nechyběl ani tradiční Vánoční turnaj ve stolním tenisu na konci prosince.
Přispělo i Ekocentrum Paleta, které připravilo dvě akce, a sice přednášku o tradičním lidovém stavitelství dne 3. 7. a přednášku o přírodní zahradě 8. 7.
Klub seniorů také připravil hned několik zdařilých akcí. Jednak velmi pěknou Besedu s knězem Zbignievem Czendlikem z Lanškrouna 5. 9., Besedu nad kronikou obce 3. 10. a zejména Vánoční koncert pěveckého sboru Žerotín na sále obecní hospody dne 4. 12., který byl velmi dobře navštíven. Akcí více sousedskou než kulturní bylo Posvícenské posezení v hospodě s hudbou 8. 10. které bylo oceněno nejenom členy klubu, ale i mnoha dalšími občany.
Přispěla i oucmanská mládež, která připravila Mikulášskou nadílku 5. 12. Společnou akcí mládeže, hasičů i obce pak byla Ukázka starověkých řemesel 17. 9.
Kulturní a společenské akce mají pro obec velký význam. Podporují setkávání lidí, rozšiřují jejich poznání a přispívají k větší sounáležitosti mezi občany a obcí i mezi občany navzájem. Můžeme si jen přát, aby další roky byly stejně bohaté na takové příležitosti, jako byl tento.
Statistika obyvatel obce
Počet obyvatel k 31. 12. 2011 – 219 osob
Pozitivní změnu zaznamenala kronika, která život v nejdůležitějších rysech zachycuje pro budoucí generace. Kronika byla v roce 2012 digitalizována a tím je umožněna její přístupnost pro všechny občany, prakticky v kterémkoliv čase, což bylo v minulosti nemožné. Přejme si tedy, aby zachycovala co nejvíce pozitivních věcí a událostí a dobře sloužila svým občanům. A nyní již přistupme k popisu hlavních událostí roku 2012.
Počasí v roce 2012 nás ušetřilo živelných pohrom a upoutalo na sebe pozornost jen několika teplotními extrémy. Ke konci ledna přišla vlna velkých mrazů. V naší obci se nejnižší teploty pohybovaly kolem – 15 oC, ale 2. února byla v šumavské Kvildě naměřena teplota – 38,1 oC. Vlna letních veder pak přišla ve druhé polovině srpna, kdy jsem v naší obci naměřil dne 20. srpna ve stínu teplotu 40 oC. Další den byly teploty jen o málo nižší a ve středu 22. srpna pak přišly kroupy o velikostech 1-2 cm, které místy vytvořily i souvislou bílou pokrývku. Valné škody však nenapáchaly, už jenom proto, že většina obilí byla v té době již sklizena.
Průměrná teplota v kraji byla 8,3 oC, což byl i průměr ČR a odchylka od dlouhodobého normálu byla +1,1 oC. Srážkově byl rok spíše sušší. Napršelo celkem 677 mm srážek, což je o 5% méně než dlouhodobý normál. Díky Bohu nám počasí v tomto roce žádná nepříjemná překvapení nepřipravilo.
Rok 2012 byl třetím rokem fungování obecního zastupitelstva s tímto výsledkem: Příjmy 3 712 756,09 Kč, Výdaje 3 574 309,88 Kč – Přebytek 138 446,21 Kč. V roce 2012 byly v obci realizovány stavební práce v hodnotě celkem 2 140 tis. Kč Největší investicí bylo dokončení komunikací a inženýrských sítí k nové zástavbě rodinných domků v hodnotě 1 100 tis. Kč.
V Obecní hospodě byla provedena výměna podlah po havárii vody, zateplení sálu a jeviště novou pěnovou izolací a také posílení kapacity topení na sále. Rovněž byl instalován nový odsavač par v kuchyni. Celkový náklad opravy byl 402 tis. Kč.
Byla rovněž zahájena rekonstrukce hasičské zbrojnice. Byla provedena výměna oken a venkovní izolace proti vodě u garáže, v celkovém nákladu 86 tis. Kč.
Dále bylo v obci vybudováno nové dětské hřiště nákladem 304 tis. Kč a zpevněná plocha pro kontejnery na odpad v hodnotě 73 tis. Kč. Také byla opravena stezka pro pěší do Brandýsa nad Orlicí a to v nákladu 84 tis. Kč.
Se stavební činností souvisí i nový územní plán obce, který byl pořízen za 91 tis. Kč. I v roce 2012 bylo největším zaměstnavatelem v obci Zemědělské obchodní družstvo v Zálší. V rámci firem, které působí v obci, došlo k několika změnám. Jednak byl ukončen pronájem Obecní hospody firmou Rehoca s.r.o. a obecní úřad hospodu po výběrovém řízení pronajal paní Kristýně Borové z Jehnědí. Provozování prodejny potravin ukončila p. Romana Suchánková a prodejnu začala provozovat prodejní síť potravin Hruška. Třetí změnou je vznik nové firmy Client Car Patrika Škopa, která se zabývá autoslužbami.
Snad nikdy v předchozích letech nebyly kulturní a společenské akce v obci tak bohaté, jako právě v tomto roce. Bylo jich dvacet pět a to nepočítáme veřejná zasedání obecního zastupitelstva a mše v naší kapličce. Podílely se na nich všechny obecní spolky. Některé akce jsou již tradiční, jiné pak byly organizovány poprvé. Nelze na tomto místě všechny akce podrobně popsat, tak alespoň zmínka o těch větších.
Mezi tradiční akce patřily Novoroční vycházka, Rozloučení se starým rokem a již druhý ročník Dne řemesel, pořádané Obecním úřadem. Ten také pořádal dvě vystoupení herce Alfréda Strejčka a kytaristy Štěpána Raka, která jsou pro občany velkým zážitkem. Oba umělci se představili projektem „Osobnosti národa“, který má mimo svoji uměleckou hodnotu i velký osvětový význam. Tato vystoupení byla v naší obci již tři a věřme, že budou pokračovat i v dalších letech. Tradiční akce jsou i Hasičský a Pyžamový ples, Dětský den.
Vánoční turnaj ve stolním tenise a v září Živé – Člověče, nezlob se!. Tyto akce pořádal Sbor dobrovolných hasičů. Ekocentrum Paleta přispělo dvěma akcemi a to Velikonoční a Vánoční dílnou, které jsou zaměřeny na práci s přírodními materiály. Společenská setkání provázela i Pálení čarodějnic, pouť i posvícení a Mikuláše. Nově se pak objevil v programu Svatováclavský výlet, organizovaný 28. září obcí a Oucmanský automobilní sraz, zajištěný Oucmanskou mládeží.
V tomto roce také zahájil svoji činnost Rybářský spolek, který se ujal, dosud dost živelné, správy rybníka. Spolek vypracoval Rybářský řád, který umožňuje za stanovených podmínek účast na rybolovu všem oucmanským občanům. Spolek dodržuje zatím pravidlo „chyť a pusť“, to znamená vracení ulovených ryb do rybníka.
Nejdůležitější akcí roku však byl Sraz rodáků, který připravila obec na den 2. června 2012. Nebylo snad občana, který by se na akci alespoň malou mírou nepodílel. Na sraz přijelo velké množství lidí, nejenom rodáků, ale i prostých příznivců naší obce a obec se na ně dobře připravila. Od posledního srazu v roce 2002 se mohla prezentovat novým dětským hřištěm, opravenou kapličkou, obecním úřadem a areálem pro společenská setkávání na hřišti, novou výstavbou na Jižní stráni i opravenými komunikacemi. Program zahrnoval vše, co má taková významná akce mít. Slavnostní průvod obcí, účast významných hostů, včetně senátora Petra Šilara a mnoha starostů sousedních i vzdálenějších obcí a měst. Společenský program obsahoval hudební vystoupení dvou kapel, houslového tria i mažoretek. Nechybělo ani večerní posezení v hospodě i s tancem. Doprovodné akce představovala výstava fotografií a mincí v budově Obecního úřadu a Mše Svatá v kapličce.
Na celou akci, které přálo mimořádně i pěkné počasí, přijelo 317 lidí a v pamětní knize přibylo 241 nových zápisů.
Na tomto místě patří velký dík všem, kteří se o tento rodácký sraz zasloužili. Co důležitějšího pro obec a sounáležitost občanů se svou obcí, než takováto setkání. Organizátory mohlo i těšit, že na srazu bylo velké množství mladých lidí, kteří se v Oucmanicích narodili, dnes žijí jinde a k rodné obci udržují hezký vztah. Ještě jednou – velký dík všem.
Počet obyvatel k 31. 12. 2011 – 213 osob
Částečně upravená text od kronikáře obce doc. Ing. Jiřího Olivy, Ph.D.
Během Velké války, později nazvané první, snad nejvíce zasáhly do života oucmanických občanů odvody, které, včetně povolávání branců, stanovily vyhlášky. První výzva částečné mobilizace záložníků a domobranců zazněla 26. července 1914. Na základě všeobecné mobilizace z 30. července 1914 nastupovali branci od 3. do 9. září 1914. Odvedení během běžných jarních odvodů narukovali 25. srpna 1914. Ročníky 1892, 1893 a 1894 se podrobily prohlídce 2. října a odvedení nastupovali 26. října 1914. Termíny pro další ročníky byly vyhlašovány průběžně po celou válečnou dobu.
Prvními raněnými z obce byli Jan Pitra čp. 14 a Antonín Viktorin čp. 8. Válečné události se odrazily samozřejmě také v hospodářské a sociální oblasti. Už 31. července 1914 začaly nakupovat úřady k válečným účelům koně. Při odvodech koní ve Vysokém Mýtě se průměrná cena za kus pohybovala ve výši 700 korun. Z Oucmanic bylo prodáno 6 kusů, a to od Josefa Roubínka čp. 3 (2 kusy), Františka Lenocha čp. 36, Karla Jeništy čp. 20, Karla Doležala čp. 18 a Františka Vorby čp. 31. Odvody koní se samozřejmě ještě několikrát opakovaly: 21. dubna 1915 Josefu Roubínkovi čp. 3, Josefu Kovářovi čp. 21 a Karlu Doležalovi čp. 18, 26. března 1916 Josefu Kovářovi čp. 21, 28. března 1918 opět Doležalovi, Roubínkovi a Jeništovi.
V listopadu dostala obec nařízenou rekvizici obilí (20 q pšenice, 20 q žita, 10 q ječmene a 40 q ovsa). V lednu 1915 bylo nařízeno, že se dobytek nesmí pšenicí, žitem ani ječmenem krmit. Oves byl podřízen soupisům.
Jedno nařízení o potravinách střídalo druhé. Císařské zakazovalo prodej obilí, místodržitelské nedovolovalo péci chléb z bílé pšeničné mouky, ani ze samé žitné. Dovolilo se jí pouze 50 %, zbytek musela nahradit mouka ječná, ovesná, kukuřičná, rýžová nebo bramborová. Pro koblihy, koláče a bábovky, které se směly péci pouze v pátek a v neděli, platilo 70 % se stejnými podmínkami. V počátcích války se smělo maso jíst 5 dnů v týdnu. Ve středu a v pátek nesměli řezníci pod pokutou žádné maso prodávat. Toto nařízení bylo chápáno jako výsměch, protože pouze ten, kdo měl peníze, si mohl maso dovolit, a to pouze a sotva na neděli.
Zásoby kontroloval během tzv. přehlídek brandýský strážmistr Kocourek. Naštěstí všude nehledal a Oucmanickým věřil. Přehlídky zásob provázely obyvatele po celou dobu války. Jednotliví dohlížitelé se střídali a nad vším bděl Válečný obilní ústav prostřednictvím komisařů, kteří plnili pokyny okresního obilního inspektora. Nad obchodem s dobytkem dohlížela Zemská komise pro obchod dobytkem. V roce 1915 hledal Brýdl z Tisové s adjunktem a četníkem. Přísnost se projevila 1. března 1917, kdy do obce dorazili úředník okresního hejtmanství Bezdíček s četnickým stráž-mistrem a pěti vojáky. Tehdy prohlédli všechny kolny, stodoly, chlévy a samozřejmě i komory a světnice, přeházeli slámu, plevy i sekajnu (řezanku). Utajovanou mouku a zásoby nalézali ve zmiňovaných plevách, v řezance, ve dvojitých lomenicích. Brali i ze zásob, které byly ponechány do mlýna a ke krmení. Na koně nenechali ani 1 kg, který byl povolen v předcházejícím roce 1916 (1 kg ovsa denně, ostatní se odváděl). Rekvizice se stupňovaly a kontroly byly nečekané. 21. až 24. března 1917 řídil soupis zásob učitel Pokorný ze Skutče za účasti starosty z Louček Dostála a pěti vojínů. 29. května 1917 žádal učitel Pozemský z Vysokého Mýta se strážmistrem z Brandýsa, aby každý něco odvedl dobrovolně. Sehnali 13 q obilí, ale okresní hejtmanství nařídilo 76 q obilí. Snad proto se už 5. června objevil komisař Nohynka s úředníkem z hejtmanství a získali 60 kg mouky. Od začátku května bylo zavedeno odvádění másla. Z dojnice bylo povinných 8 kg za rok (1 kg = 9,35 K), které sbírala tisovská mlékárna.
Brambory, sláma a seno se povinně dodávaly buď do Chocně, nebo na železnici do vagónů. Chlebenky byly zavedeny 22. srpna 1915. Na lístky bylo možné zakoupit 280 gramů chleba na osobu a den, pro těžce pracující byla dávka zvýšena o 140 gramů. O rok později následovaly lístky na cukr, tzv. cukřenky, povolující koupit 1 kg na osobu a měsíc. Spotřební lístky na kávu se nazývaly kávinky a dostalo se za ně 0,25 kg pražené kávy na osobu a 8 týdnů. Tučenky zajišťovaly příděly tuku. Velikonoce 1917 byly bez vajíček. Nedostávalo se mnohých potřeb, nejen kávy, cukru, ale i mýdla, kůže, petroleje, lihu i piva. Čepovala se tzv. obarvená studniční voda, občas se dostalo vařené pivo z pejřky nebo sušených košťálů. Není tedy divu, že se rozmohl černý a výměnný obchod, který mnohdy přerůstal v tzv. šmelinářství. Panovala drahota a různí podvodní obchodníci. V posledním roce války chodili komisaři pouze po větších staveních, kde byla nějaká možnost, že hospodář vydá dobrovolně alespoň 50 kg obilí. Následovaly rekvizice tuků (z prasete o váze do 60 kg se měly odevzdat 2 kg hřbetního sádla bez kůže, do 100 kg 3,5 kg sádla, do 150 kg 6 kg sádla a přes 150 kg 10 kg sádla), měsíčně měla obec odevzdat 10 kusů hovězího dobytka.
Válečné hospodářství vyžadovalo velké finanční nároky. Proto obcím nezbývalo nic jiného než se upsat k válečným půjčkám. Finanční zatížení bylo zvýšeno koncem války i národní daní.
Válečné útrapy se zdály být téměř nekonečné. Stísněnost a nejistota, co přinese zítřek, nebyla pouhou „výsadou“ vojáků frontových linií. Svůj strach si muselo prožít i obyvatelstvo v relativně klidném týlu.
I přes veškeré strasti se obyvatelé snažili vojákům a raněným pomoci, zejména přes Červený kříž nebo České srdce, kterým darovali vejce, mléko, máslo, tvaroh, chléb a další různé potraviny a ošacení. Oucmaničtí pomáhali i potřebným z okolí. V roce 1918 přijali do vesnice na stravu 5 podvyživených pražských dětí.
Na Vánoce 1915 se do Oucmanic přistěhovala desetičlenná polská židovská rodina Samuela Regenbogeua, která byla ubytována v obecním domku. O válečné uprchlíky se musela postarat obec.
V roce 1916 pobíralo v Oucmanicích vyživovací podporu průměrně 16 žen a na podpory bylo vypláceno průměrně 944 korun měsíčně. Poslední rok války úřady už jen přikazovaly a vyhrožovaly vojáky, kteří měli v případě neplnění obrátit stavení naruby. Nemajetní, kteří si stěžovali na hlad, dostali od hejtmana pouze odpověď, že úmyslně se do Oucmanic mouka nedodává, protože v tak bohaté obci si mohou živobytí sehnat.
Své místo měla válečná propaganda a osvěta. Už v roce 1915 museli učitelé na úřední pokyn uspořádat ve všech obcích přednášky, jejichž cílem bylo povzbudit rakouské vlastenectví a oddanost k trůnu. V Oucmanicích se na přednášku nikdo nedostavil. Školní děti měly za úkol pomáhat během vyhlášených sbírek se získáním hadrů a kaučuku. V roce 1916 musely o prázdninách sbírat kopřivy na látky pro vojsko (vlákna podobná lněným), ostružinové, jahodové a maliníkové listí na čaj.
Sbírky se týkaly kovů, zejména hmoždířů a kotlů. Koncem roku 1916 mělo po 9 měděných kotlích a 17 mosazných hmoždířích i s paličkami dojít i na zvon z místní kapličky dle nařízení rakouské vojenské správy. Naštěstí důvtip a odvaha některých rodáků byly silnější a zvon se podařilo zachránit.
Ke slovu přišli i udavači. 12. září 1917 postihla nečekaná prohlídka čp. 3 a čp. 18, kde se údajně šrotovalo a mlelo za účelem prodeje 1 kg za 8 korun. Výsledkem razie bylo zapečetění šrotovníků.
Rakousko-uherské symboly byly z hostinců a z trafiky odstraněny 29. října 1918. První zajatec se vrátil domů z Ruska 8. května 1918, byl jím Antonín Pavlíček z čp. 37.
Hospodářská situace země, samozřejmě i v Oucmanicích, nebyla po válce nikterak jednoduchá. Bouře proti „drahotě“ a proti „keťasům” probíhaly hlavně ve městech za účasti všech vrstev společnosti. Cílem bylo skoncovat se šmelinou a zajistit snížení cen zboží. (po snížení stál: 1 kg másla 14 korun, 1 kg tvarohu 80 halířů, 1 vejce 30 hal., 1 l mléka 60 hal., 1 kg vepřového masa 18 K, hovězího 8 K, telecího 7 K, 1 m látky na šaty od 30 do 60 K, pár nízkých bot 60 K a pár vysokých bot 120 K.)
Kontribuce pokračovaly, i když postup některých úřadů vyvolával rozpaky. Hospodář, který odvedl předepsané množství plodin, na tom byl úplně stejně jako ten, který nedal vůbec nic. Po každém se žádalo stejně. Například 6. března 1919 rekvíroval obilí komisař Čermák z Vysokého Mýta za asistence 11 vojáků. Rekvizice probíhaly ještě během dalších dvou let.
O den později se v Brandýse nad Orlicí kolkovaly rakousko-uherské papírové peníze. Z Oucmanic bylo označeno 72 tisíc korun.
Jistá změna k lepšímu se přece jenom tu a tam objevila. Po dlouhé době bylo možné dostat aprovizační kávu, a to 40 g na osobu. Pomoc přišla dokonce až z Ameriky. 19. října 1919 dostalo 27 chudých dětí celkem 35 kg instantního mléka, 6,5 kg mouky, 4,6 kg kakaa a 3,5 kg sádla.
I když nezbývalo mnoho, není možné říci, že by ve vesnici byl hlad, a že by v okolí nebyla situace daleko horší.
Válka změnila samozřejmě pohled na tradiční hodnoty i samotný život. Nejinak tomu bylo v období druhého světového konfliktu. Prvními občany, povolanými z pátku na sobotu 21. května v roce 1938 telegraficky k vojenské službě, byli Josef Čermák čp. 25, Emil Kubový čp. 40 a 23. května František Hnik čp. 43 a František Michal čp. 46. Domů se vrátili po čtyřech týdnech, kdy se zdálo, že se situace trošičku zklidnila. Stísněná nálada se objevila na začátku září. Když noviny i
rádio neustále vybízely ke klidu, znamenalo to, že něco tzv. visí ve vzduchu. Ve středu 14. září ráno byli náhle povoláni k vojenské službě záložníci: Vratislav Roubínek čp. 3, Karel Holásek čp. 41, Ladislav Svatoš čp. 23, Emil Doubrava čp. 49, Josef Brýdl čp. 42. Odpoledne tentýž den přišel rozkaz k odevzdání evidenčních koní – Láskovi čp. 17 a Veitovi čp. 12. Koně se museli ihned odevzdat do Vysokého Mýta a s každým koněm rovněž 5 kg ovsa a 10 kg sena. V sobotu 17. září byli povoláni další záložníci:Josef Šejnoha čp. 27, František Michal čp. 46, v pondělí 19. září Karel Škop čp. 8. 23. září ve 22 hodin oznamoval československý rozhlas mobilizaci všech záložníků do 40 let a starších s určovacími lístky. Ihned po vyhlášení mobilizace se začal každý bez váhání připravovat, nikde nebylo slyšet sebemenší nesouhlas. Hrdost a vlastenectví nebo češství lze nejlépe dokumentovat slovy: „Skoro každý by považoval za hanbu, kdyby mě1 zůstat doma.“ Z Oucmanic nastoupili: Josef Kubový ml. čp. 2, Josef Suchánek čp. 6, Václav Dostál čp. 7, Josef Vincenc ml. čp. 13, Ladislav Nastoupil čp. 17, Josef Čermák čp. 25, Emil Kubový čp. 40, František Doležal čp. 41, František Hnik čp. 43, Ladislav Škorpil čp. 45, Josef Michal čp. 46. O dva dny později se přestalo dovážet mléko do mlékárny, neboť nebylo potřebného potahu. Pekař z Hrádku přestal vozit chléb, a tak mnozí začali péct zase doma. Koně na přípřež, kromě 11 z celkových 25 pro nejnutnější práce v obci, byli odvedeni. Nastaly obavy, že se nezaseje ani nesklidí řepa a brambory.
Studená sprcha přišla v podobě zprávy 29. září 1938. Mnichovský diktát vyvolal pláč u žen i starých vojáků světové války. Po stažení z hraničních opevnění a odstoupeného území (opevnění mělo být vyklizeno do 10. října) bylo vojsko rozloženo po menších oddílech po celém kraji. I v Oucmanicích drželi vojáci hlídky. Chodili ze Zářecké Lhoty, ubytování byli nejdříve u Vincenců čp. 13, později u Kubových čp. 40 a nakonec u Doležalů ve výměnku čp. 38.
Demobilizovaní vojáci se vraceli se zatrpklostí a život se začal pomalu měnit a přizpůsobovat neustálému napětí. V důsledku rozpuštění politických stran a vznikem Národní jednoty se i v Oucmanicích ustavil místní přípravný výbor pod vedením Františka Lásky čp. 17. Došlo k politickému sjednocení v obci.
Po odtržení pohraničí od republiky se probudila solidarita, známá z období zatím poslední světové války. V únoru 1939 vynesla v Oucmanicích sbírka na uprchlíky ze zabraného území 501 korun, 587 kg žita a 73 kg pšenice. Majitelé koní se zřekli náhrady za povolané koně v době mobilizace (částka 570 Kčs).
Od počátku března byli obyvatelé znervózňováni rozšiřováním všelijakých pověstí místními fašisty. Nejhrůznějším dojmem zapůsobilo 15. března obsazení Čech a Moravy Němci. Lidé přestali pracovat a propadali úplné lhostejnosti. Místní fašisté se radovali (ve volbách v roce 1935 získali 43 hlasy), neboť se domnívali, že nadešla jejich doba. Ihned se seskupili a s neutuchající drzostí se vydali na obecní úřad, kde požádali starostu Josefa Vorbu, aby jim obecní úřad předal. Odešli naštěstí s nepořízenou, neboť nepředložili starostou žádané písemné potvrzení od okresního úřadu.
První německá vyhláška s německo-českým textem a s německou orlicí se objevila 21. března. Je potřebné poznamenat, že se objevily i první vtipy, které zesměšňovaly vůdcovu ochranu Čechů. Když měl někdo nějakou pěknou věc a druhý by ji potřeboval, tak řekl: ,,Já ti vezmu tu tvou aktovku pod ochranu.“, tj. ukradne. Očekávaný válečný konflikt vyvolal nákupní horečku. Lidé se zásobovali vším možným a vybírali své vklady. První němečtí vojáci přišli do obce 11. dubna 1939, tentokrát naštěstí jenom na taneční zábavu.
Převážná většina obyvatelstva chovala víru ve spravedlnost a nápravu neštěstí, které celou zemi potkalo. Někteří si libovali. „Ba nebylo žádnou vzácností slyšeti často rozhovor, v němž se opakovalo: to museli přijít Němci, abych dostal vejce řádně zaplaceny.
A vedle toho zase se přeli někteří dělníci, že teď je lepší pořádek, že má nyní na hodinu mnohem více než me1 za republiky. Nejvíce však horovali pro tento nynější pořádek fašisté, kteří si nyní slibovali přímo ráj na zemi. Byla ještě jedna skupina lidí, spíše několik jedinců, kteří toto všecko odsuzovali a říkali, že nám bylo nejlepší za starého Rakouska a že jsme nemě1i republiku ani chtít, že by se nám tohle všecko nestalo, kdo mě1 za Rakouska zlatník v kapse, věděl, že je jeho a dnes není našeho nic.“
Stav společnosti se nemohl neodrazit v udavačství. Už 24. května 1939 přijelo do Oucmanic gestapo z Pardubic, které začalo vyšetřovat Františka Lásku pro urážku německého vedení. Měl se ho dopustit v místním hostinci u Vašatů, jak bylo udáno čtyřmi svědky, fašistickými sousedy. Avšak Láska byl upozorněn předem, a to paradoxně německým důvěrníkem v obci Emilem Doubravou, který sloužil jako kočí u Roubínků čp. 3. Díky Doubravovi se tak mohl na příjezd gestapa připravit. Češi udali, Němec pomohl! Když bylo poraženo Polsko, bylo nařízeno vyvěsit prapory. Kromě fašistů tak nikdo neučinil a každý se jen vymlouval, že německý prapor nemá. Jiná situace byla po pádu Paříže, kdy se uposlechnutí už vynucovalo. Od počátku října se začaly vydávat potravinové lístky. Do obce také přišlo nařízení, že obecní úřad musí být označen nejdříve německým a teprve potom českým názvem. Totéž se týkalo orientačních tabulí, které nahradily černožluté německo-české.
O posvícení nebyla ani zábava. V červenci 1940 byl vyšetřován František Pavlíček čp. 37. Naštěstí německý a český strážmistr promluvili, že jsou v obci i nepřátelé, že do Pardubic došlo další udání. Další vyšetřování výroků představitele Kampeličky Marka dopadlo dobře. Udání na Josefa Roubínka, že poslouchá cizí rozhlasové vysílání, se vyřešilo 8. listopadu, když mu němečtí policisté odebrali rádio. Dostal ho zpět po výslechu v Pardubicích.
29. listopadu přišlo nařízení k odevzdání pamětních knih. Oucmanický kronikář František Pavlíček čp. 37 odevzdal jen aktuální díl a první pečlivě uschoval.
Nový rok 1941 byl ve znamení zvyšujících se dodávek a nařízení pracovní povinnosti, kdy byly obecní úřady donuceny zajistit zejména prohazování silnic, neboť bylo nebývalé množství sněhu.
Po dokončení elektrifikace a prvním rozsvícení 5. července 1941 byla natolik radostná nálada, že se muselo jít slavit do hostince u Vincenců. Mladí chtěli tancovat i přes zákaz. Tak se sehnal harmonikář a tancovalo se přes půlnoc. 22. července dorazili na rozkaz četníci k vyšetřování. Zákaz porušilo hodně lidí, a tak všichni dostali v srpnu pokutu ve výši 150 korun a hostinský 1400 korun (celková výše pokuty 8 tisíc korun).
Situace se značně přiostřila po atentátu na říšského protektora. Další udání oucmanickým občanem Františkem Hnikem mohlo dopadnout tragicky, zvlášť když vyšetřovaným byl farář Drbohlav ze Svatého Jiří, který v hostinci údajně řekl, že atentát na protektora Heindricha nemuseli udělat Češi. Farář měl mít na kostele i vysílačku, což se při prohlídce naštěstí nepotvrdilo. Po třech měsících byl propuštěn. Dobře dopadla i paní Procházková, která příliš žertovala na nesprávném místě.
V polovině října odešel na nucené práce první oucmanický občan Bohumil Marek čp. 33. Odveden byl po přehlídce ročníků 1921 a 1922 na základě povolání Úřadu práce ve Vysokém Mýtě. Přidělen byl do kovodělných dílen v okolí Drážďan.
V roce 1944 otřásla okolím prohlídka v Gotvaldově továrně v Brandýse nad Orlicí, kde na udání našli 1 q pšenice a 2 q ovsa, které dodal oucmanický Karel Doležal čp. 18 výměnou za uhlí. Doležal byl odsouzen ke 12 měsícům vězení (později byl určen k transportu), továrník Vacek dle zpráv údajně k trestu smrti.
Koncem války se stále více nedostávalo nejen základních životních potřeb, ale rovněž pracovní síly pro Říši. Proto po každé rodině chodil úředník z úřadu práce. Jelikož se zdravým a práceschopným dávala známka 100 % a dva se počítali na 6 ha, v Oucmanicích potřební lidé chyběli. V noci na 9. prosince 1944 přinesl zvláštní posel výzvu, podle níž měli muži ročníků 1921 až 1923 zaměstnaní v zemědělství odjet kopat zákopy. Z pěti, kteří připadali v úvahu, museli odjet tři: Pavlíček čp. 37, Hanzl čp. 24 a kočí z čp. 20. Počátkem roku 1945 odjeli na zákopy Zdeněk Vojáček čp. 26, Karel Krátký čp. 11, Otta Vaňous čp. 42 a Zdeněk Svatoš čp. 10.
24. ledna 1945 šokoval celý kraj transport vězňů, Na pozemcích, které patřily k brandýské farnosti, bylo sebráno 18 mrtvol, které vyhodili z vagónů. Pochovány byly na starém hřbitově u márnice, ale pohřbu se nesměl nikdo zúčastnit.
3. února přišlo do Oucmanic 120 německých vojáků, kteří byli v obci ubytováni do 21. února. 9. února proběhla sbírka potravin pro ruské zajatce, kteří se při pochodu zastavili v Jehnědí. Nebyl to poslední zástup, který v Jehnědí nocoval. Další byli Angličané. Oucmaničtí darovali potraviny na dva povozy. 25. března se v obci objevily 54 osoby, které přijely na 5 vozech z Horního Slezska. Rozděleny byly po jednotlivých hospodářstvích a pobyly do 26. dubna. Poslední dny války byly ve znamení revolučních nálad. Naštěstí se krveprolití Oucmanicím vyhnulo, na rozdíl od událostí v nedalekém Brandýse nad Orlicí. Někteří Češi začali v době jistého konce války brát „spravedlnost hrdinsky do svých rukou“. V neděli 13. května se ve všech kostelech konaly bohoslužby jako vyjádření díků za šťastný konec války. O den později se pro vězně a internované z Německa, kteří projížděli Brandýsem, podařilo nashromáždit 85 l bílé kávy, 15 bochníků chleba, 4 kg sádla, koš pečiva, následující den 100 kg mouky, 5 q bramborů, 3 kg sádla, 50 l kávy, 12 bochníků chleba, opět koš pečiva, kroupy, hrách a další. 16. května 1945 byl na nádraží v Brandýse nad Orlicí přivítán prezident Edvard Beneš s chotí.
Okolí dnešní Chocně patří dle odborníků k oblastem pravěkého osídlení, kdebyla krajina poměrně hustě osídlena především v mladší a pozdní době bronzové (12. až 8. století před Kristem). Při povrchovém průzkumu hradiště Hrádníky na katastru Zářecké Lhoty byly nalezeny zlomky keramiky, která patří slezskoplatěnické kultuře. Na Hradišti byla později, ve 13. století po Kristu založena středověká tvrz, která zanikla už o století později. Z pravěkého opevnění se zachoval val na nejužší jihovýchodní části ostrožiny, která tvoří hranici katastru Zářecká Lhota – Oucmanice. Dle předního východočeského archeologa dr. Víta Vokolka bylo nejdříve narychlo v lužické kultuře vybudováno opevnění v jihovýchodní části, které bylo tvořeno jednoduchým hliněným valem, na jehož vrcholu byla palisáda z mohutných kmenů, z vnitřní části vzepřených šikmými vzpěrami.
Toto opevnění bylo v krátké době překryto mohutnou hradbou, kterou vybudoval slezskoplatěnický lid. Hradbu tvořila čelní a zadní kamenná zeď, prostor mezi nimi byl vyplněn hlínou bez další dřevěné konstrukce. Před hradbou byl příkop. Opevněné hradiště nemělo dlouhého trvání. Již před jeho zbudováním bylo osídlené a plocha sloužila jako pohřebiště. O stanici lovců ze starší a střední doby kamenné svědčí drobné nástroje z pazourku a rohovců. O osídlení kraje lidem popelnicových polí není pochyb.
Oucmanice se poprvé písemně zmiňují k roku 1292 jako „vi1la Valczmanni“. Jsou jednou ze sedmnácti vsí založených v rámci první fáze kolonizace našeho území o čemž svědčí i pojmenování vsi, kdy se jeho původ vysvětluje jako lidé Valcmanovi. Německé osobní jméno Walzmann má v prvním členu zdrobnělinu k osobnímu jménu Walther nebo Waldemar či Waldmann apod. Přestože to poukazuje na německý původ lokátora, z české přípony -ici (-ice) se odvozuje český původ osídlení nebo rychlé počeštění dříve německé vsi.
Tvar Valcmanice je v pramenech dochován po celou dobu do konce 16. století.Od druhé poloviny 17. století se objevuje Aucmanice (v různých grafických podobách apod.) Ve druhé polovině 19. století jsou to pak Úcmanice a Oucmanice. Jméno vsi odráželo vývoj češtiny a jeho hláskoslovné změny. Nejprve se začátek Valc – přeměnil tzv. obalováním tvrdého l ve Vauc-. Tím se název přiblížil ke skupině slov, u kterých se nacházelo protetické v- (vosel apod.). V písemné podobě se tato souhláska vynechávala, a tak se objevují Aucmanice, které se od poloviny 19. století mění na Oucmanice. Ve snaze o spisovnost se pomocí analogie se slovy jako ouřad – úřad užívají rovněž Úcmanice, které byly pokládány za původní a starší tvar. Jak již bylo uvedeno, v písemných pramenech se vi1la Walczmanni připomíná v roce 1292. Tento doposud první známý záznam je spjat se založením kláštera Aula Regia, který nařídil postavit ke chvále Boží a na počest blahoslavené Panny Marie český král Václav II. na svých královských statcích, zvaných Zbraslav. Jmenovanému klášteru byly dány věnem statky, trhová místa a obce, mezi nimiž se zmiňují i Oucmanice.
Oucmanice vznikly během kolonizace 13. století, kdy se české země široce otevřely také novinkám z pokročilejšího Západu. Do přemyslovských zemí se dostávalo zákupní právo, tzn. poddanské dědičné držení půdy, které bylo spojeno s povinností odvádět feudální rentu. Šířilo se městské zřízení, novinky v zemědělství a v řemeslné technologii. Usazování obyvatel zprostředkovateli, neboli lokátory, na doposud neobydlených místech se dělo buď z iniciativy panovníka, nebo se osídlování chopily bohatší církevní instituce, o něco později i mocnější páni. Osídlování bylo záležitostí velice náročnou a muselo splnit několik podmínek. K nejzákladnějším patří zajištění obživy osídlenců a vzájemná komunikace mezi jednotlivými místy. Některá literatura uvádí, že do míst dnešních Oucmanic přišel jakýsi německý kolonista Walczman, který se stal právě oním shora uvedeným lokátorem. Lze předpokládat, že byl pověřen panovníkem.
Zbraslavskému klášteru patřily Oucmanice asi do roku 1304. V roce 1307 byly
mezi jinými majetkem Vítka ze Śvábenic, jednoho z plenících rytířů nedalekéholanšperského panství. O rok později si Vítek založil v kostele Zderazského kláštera, jehož byl fundátorem, hrobku pro svůj rod a klášteru zapsal 100 hřiven grošů pražských na svých vsích tak, aby platila ta vesnice, která bude finančně schopná platit, a to buď Voděrady, nebo Oucmanice, nebo Zálší. K tomu přidal patronátní právo v Prostřední Lhotě u kostela sv. Jiří. Svědky nadání byli okolní vladykové Tvořimír z Louček a Havlík ze Džbánova.
Oucmanice zůstaly částí heřmanického panství až do počátku první poloviny 16. století, kdy Bohuněk z Aderšpachu prodal Heřmanice Janu Kostkovi z Postupic, který je již od roku 1506 držel k Litomyšli. Janův druhý nástupce Vilém Kostka z Postupic udělil v roce 1513 heřmanické tvrziště se sadem k stavení, louku pod dvorem s paloučkem a kusem popluží pod purkrechtní právo písaři Urbanovi. 6. října 1518 postoupil Vilém litomyšlské panství, tedy i Heřmanice, svým bratrům Zdenkovi, Janovi a Bohušovi. Ze zápisu v Deskách zemských ze dne 2. června 1543 víme o Bohuši Kostkovi z Postupic, že po svých předcích drží tvrz v Heřmanicích, poplužní dvůr, tedy městečko Heřmanice (Ves Heřmanice byla povýšena na městečko 20. září 1502 listem českého krále Vladislava II. Jagellonského. Dostala rovněž znak a městská práva.), poplužní dvůr ve Vračovicích a „Valcmanicích“, s podacím kostelním v Heřmanicích a Vračovicích, se sešlým mlýnem pod Bohuňovici a s tvrzištěm ve Vračovicích, řečeném Vorlov. Bohuš Kostka z Postupic byl horlivým přívržencem Jednoty bratrské. Účast ve stavovské bouři v roce 1547 mu přinesla pokutu. Kromě jiného musel bez náhrady postoupit své litomyšlské panství králi Ferdinandovi. Ponecháno mu bylo novohradské panství, k Brandýsu byla přiřazena některá menší zboží, které měl v okolí Litomyšle, a to Heřmanice, Oucmanice, Vračovice, Horky, Člupek, dvůr ve vsi Vlčkově, ves Přívraty, díl Morašic s kostelem, Újezdec, Pěšice a Sedlišťku. Bohuš se zřekl dědičného práva a Brandýs nad Orlicí s připojenými statky opět přijal z královských rukou jako manství se slibem, že bude vykonávat manskou službu s 10 koňmi zbrojnými. Ves Oucmanice od té doby sdílela osudy brandýského panství do poloviny 19. století.
Zajímavostí je, že Bohušovi byl Brandýs vykázán za obydlí a nesměl ho bezkrálovského dovolení opustit. Po jeho smrti asi v roce 1557 připadl jeho majetek králi. K brandýskému panství tehdy náležely:“zámek Brandýs s domem svobodným a nově vystaveným, tvrz pustá Heřmanice, tvrziště u Vračovic řečené Vorlov, tvrz Člupek, dvůr poplužní s poplužím, městečko Brandýs s podacím a podměstím řečeným Loukotí, městečko Heřmanice s podacím, vsi Perná, Sudislav, Loučky, Mostek, Sv. Jiří s podacím, Valcmanice, Kaliště, Dobrá Voda, Rviště, Luh, Vračovice s podacím, Horky, Přívrat, Vorlík, mlýny panský pod městečkem, Bezpráví, Nový Pelín, Starý Pelín, na Luhu, mlýn pustý Hrádek, mlýniště pod Bohuňovicí, Lhotka ves na Chocni a Kelhartice c.t.m., Němčí, Vlčkov c.t.m.“. Brandýské panství se změnilo z manského na dědičné.
Majitelka panství Libuše z Lomnice odkázala majetek svému synu Janovi ze Žerotína (syn z prvního manželství s Fridrichem ze Žerotína, druhé manželství s Bohušem Kostkou zůstalo bez “přirozených” dědiců). Brandýs opanovali páni ze Žerotína. Nejvýraznějším z majitelů byl Karel starší ze Žerotína, mimořádná politická a kulturní osobnost českých zemí předbělohorského období. Po jeho smrti držela Brandýs po krátký čas manželka Kateřina Žerotínská z Valdštejna. Po dohodě spravovala statek Marie Zárubovna z Hustířan, která Brandýs prodala s městečkem a 26 vesnicemi 5. dubna 1652 Janu Fridrichovi hraběti z Trautmansdorfu. Brandýs byl v této době po nějaký čas spojen s litomyšlským panstvím. Hrabě zemřel v roce 1696. Po sobě zanechal čtyři dcery a pět synů. O majetek se synové rozdělili o tři roky později 24. září. Brandýské panství dostal čtvrtý syn František Fridrich. Při této příležitosti byly “na věky” od Brandýsa odděleny jižní vsi a dány k Litomyšli, naopakk Brandýsu byly od Litomyšle přidány vsi Oucmanice, Sv. Jiří, Sudislav a Lhota Zářecká.
Různé záznamy, které se vztahují k oucmanickým osedlým lze najít v brandýských gruntovních knihách a v knize svatebních smluv. Z Register důchodů brandýského panství z roku 1632 (opis z roku 1741) lze zjistit, že dvanáct lidí osedlých – Pavel Samků, Mikolaš Havličků, Jan Truchů, VáclavAndrle, Pavel Krejčí, Mach Matoušů, Jan Taraba, Matěj Novák, Václav Klausek, Martin Hemský, Dušek, Jakub Švasta – odvádělo 12 kop 8 grošů 5 denárů svatojiřských a svatohavelských úroků a 1 šenk. Robotou byli Oucmaničtí povinováni k dvoru v Perné. Z Oucmanic byly do sladovny brandýského pivovaru odváděny 3 korce pšenice ročně.
Berní rula z roku 1654 (Chrudimský kraj), tedy v období po třicetileté válce, uvádí opět 12 usedlíků – sedláků. Je potřebné poznamenat, že třicetiletá válka nebyla pro Oucmanice v porovnání s ostatním českým venkovem tak zhoubná a zkázonosná. Žádný dům nebyl spálen, zbořen ani opuštěn či zpustošen a vydrancován. Jan Samků v roce 1668 vyhořel “do podvalů”, tzn. úplně.
Revizitace berní ruly ze dne 15. března 1677 zaznamenala stejný počet sedláků, jména se změnila u šesti z nich. Na místě Jana Samků je uveden Václav Samků, Václava Řadu nahradil Jan Novotnej, Pavla Zejdu Jakub Dostál, Jiříka Tarabu Martin Taraba, Matěje Pachtu Jan a Martina Horského Jan Michal. Zajímavostí je to, že klesl osev na zimu i na jaro. Dvanáct sedláků oselo na zimu 66 strychů, na jaro 72 strychy, úhorem leželo 79 strychů, ladem leželo 136 strychů, porostlé byly 103 strychy. Ubylo i dobytka. Koní je uváděno 22, vlastních krav 5, nájemních krav 20, jalového vlastního dobytka 11, ovcí 25, svině pouze 2. Luk u celé vsi po 11 vozech sena. U sedláka Jana Blažka je poznámka, že zemřel v roce 1673 a jeho stavení je “na upadení”. Grunt Václava Mlejnskýho vyhořel “do podvalů” v roce 1727. Značný majetkový pokles lze snad vysvětlit změnou majitele panství.
Od 1. ledna 1700 byly Oucmanice v rámci celého brandýského panství přeloženy z Chrudimského do Hradeckého kraje. Jakoby biblických dvanáct – avšak hospodářů – je pro Oucmanice uváděno v přiznávací tabele poddaných rustikálního katastru ze dne 31. října 1713. Místní pojmenování se udrželo v mnoha případech do současnosti. Půda na panství je charakterizována jako špatná. Pole se obdělávala hákem, úhory a jiná místa se ozvláčela hákem jednou po několika letech včetně osetí.Pustiny byly porostlé křovím, plné kamení a používaly se k pastvě. Veškeré sklizené obilí se spotřebovalo na panství. Nejvýnosnější plodinou byl len a konopí. Předivo bylo na panství zpracováno od domácích tkalců a ostatní prodáno po jarmarcích.
Jediným farním kostelem byl v té době brandýský. Oucmanice měly 82 duší, tzn. najeden selský grúnt připadalo přibližně 7 duší. Podle tereziánského katastru českého – rustikálu (1756 čistopis katastrů, konečný katastrální elaborát z roku 1757) patřily Oucmanice Hradeckému kraji, panství Brandýs nad Orlicí, jehož držitelem byl hrabě František Norbert Trautmansdorf.
Ve vsi bylo celkem 12 hospodářů, z toho 2 ve skupině s rozlohou 15.1 až 30 strychů a 10 ve skupině 30.1 až 60 strychů. Bonita polí 5 – stanoveno podle toho, kolikanásobně převýšila úroda množství vysetého obilí – 5. třída čtyřikrát. Možnosti hospodaření byly charakterizovány dobytkářstvím, předením a komerčními možnostmi. V Oucmanicích patřil každému domu kromě stavebního místa další pozemek.
A jaká byla pro Oucmanické robota? Čtyři poddaní s dvouspřežním koňským potahem pracovali 3 dny týdně, 5 potažníků s volským dvouspřežím 3 dny týdně, 3 potažníci s volským dvouspřežím 2 dny týdně a 3 poddaní robotovali ručně I den v týdnu.
Z josefského katastru ze dne 23. dubna 1788 vysvítá zajímavá informace, která udává, že Oucmanice byly připojeny k Sudislavi. Domy byly v té době už očíslovány. Grunty z roku 1722 byly již děleny, proto se počet obytných domů zvýšil na 29 popisných čísel. Václav Paltys č. 1, Jakub Michal č. 2, Matěj Bartoň č. 3, Jan Doležal č. 4, Jan Dostál č. 5, Matěj Bartoň č. 6, Martin Jeništa č. 7, Tomáš Michal č. 8, Jiří Petráněk č. 9, Pavel Zeman č. 10, Vojtěch Dostál č. 11, Tomáš Hemský č. 12, Matěj Šebetka č. 13, Václav Tomáš č. 14, Pranc Zeman č. 15, Jan Harapát č. 16, Václav Hanzl č. 17, Jan Párník č. 18, Josef Brožek č. 19, Tomáš Hanzl č. 20, Pranc Brožek č. 21, Václav Brožek č. 22, Mikuláš Harapát č. 23, Václav Dvořák č. 24, Pranc Harapát č. 25, JakubŠebetka č. 26, Jan Harapát č. 27, Václav Tomáš č. 28, obecní pastouška č. 29. Charakteristika katastru se děla podle jednotlivých tratí.
Na místním place se nacházela pole, pastviště, skrze které cesty a strže byly a tudy jenom užitečné pole. Druhé položení Ke Skalám začínalo od jehnědské cesty vpravo ležících sudislavských hranic až ke skalám, vlevo od vsi a cesty k Pelinu a skončilo na brandýských a pelinských hranicích. Třetí položení Hankruty začínalo od cesty k Pelinu vpravo pelinských hranic, vlevo loučecká cesta a končilo u loučeckých hranic. Čtvrté položení K Ostrovům začínalo od vsi vpravo ležící loučecké cesty a vlevo od jehnědské cesty, končilo na hranicích. Pojmenování jednotlivých pozemkových tratí se používá ještě mnohdy i v současnosti. Kromě shora uvedených názvů se používá pojmenování Na Hradišti, Na Popluží, U Studně, Nad Studní, U Močidla, Na Člupku, U Louček, Na Mládi, Na Lánech, Ve Třech prutech atd. Stabilní katastr ze dne 7. dubna 1840 již uvádí celkem 43 popisných čísel a obecní pastoušku. Zhruba 12 hospodářských stavení bylo zděných, ostatní byly zařazeny mezi stavby dřevěné. Zajímavostí je zakreslení 12 vodních nádržek.
Z původních 12 selských gruntů zůstali jen 2 sedláci, ale statistika uvádí 16 půlsedláků, 2 čtvrtsedláky a 23 chalupníků a domkářů. Důvodem je samozřejmě rozdělování majetku mezi potomky. Bylo-li ve statku více dětí a nemohli-li rodiče tyto z nedostatku peněz řádně vyplatit, rozdělili dosud celistvý grunt na dva i více dílů. Zůstal-li celý grunt, pak odešly ostatní děti z domu pouze se skromným vybavením.Rodný grunt si ponechal syn hospodář, který dával rodičům výměnek. Mnohdy se syn ani gruntu ujmout nechtěl a raději se přiženil do chalupy, která neměla robotu nebo jen tzv. “pěší”.
V roce 1847 majitel panství Antonín Waldštejn poručil, aby bylo sedlákům vráceno výkupné, aby buď opět robotovali, nebo se vykoupili částkou 24 krejcarů konvenční měny za 1 den práce potahem. Sedláci si s nevolí vrácené peníze vzali. Někteří jezdili na robotu, jiní se rozhodli raději zaplatit. O rok později byla robota státním výnosem zrušena a reptání se obrátilo v radostnou spokojenost. Svobodní sedláci a chalupníci vykoupili své poddanské závazky stanovenou peněžní částkou.Práce na velkostatku vyžadovala nový způsob hospodářství. Zatíženost svobodného sedláka novým dluhem, který vzešel z výkupu jeho závazků vůči někdejší vrchnosti, byla ve formě úročených splátek.
Zrušením poddanství pozbyl své opodstatnění dosavadní správní systém. Oucmanice byly přiděleny do obvodu Okresního hejtmanství ve Vysokém Mýtě, kde bylo kromě politického také sídlo soudního okresu. Obyvatelé si zvolna zvykali na veškeré novoty, zejména na obecní samosprávu a na to, že nejsou poddanými, ale svobodnými občany státu, žijícími v obci spravované voleným starostou a obecními zastupiteli. Posledním rychtářem v roce 1849 byl Tobiáš Kroulík čp. 6. Představitelé obce spravovali obecní záležitosti i majetek (pastoušku), vybírali činži z pronajatých domků a pozemků, starali se o údržbu cest, mostů a kanálů. Jen pro zajímavost, silnice z Brandýsa nad Orlicí přes Oucmanice, Svatý Jiří do Vysokého Mýta byla postavena už v roce 1835 za hraběte Antonína Waldštejna.
Obec se rovněž starala o vodu a do vzniku hasičského sboru i o protipožární opatření. V obci se postupem doby objevil obecní sluha i ponocný, strážce vesnice v nočním čase. Zákon představitelům ukládal rovněž zabezpečit školní docházku nebo školu. Přispívali rovněž na chudé školáky. Od roku 1859 bylo zavedeno domovské právo, z kterého mimo jiné vyplýval nárok na sociálně zdravotní zabezpečení. Zabezpečení občana pro případ jeho tíživé situace musela zajistit obec, ve které měl zchudlý nebo nemocný člověk právě zmíněné domovské právo. Obec byla povinna zaopatřit chudé jen potud, pokud k tomu nebyly zavázány jiné osoby dle zákona. Domovské právo se nabývalo narozením, tj. po otci (tzn. nebylo automaticky dle místa narození), tzv. znárodněním (osoba zakoupila v obci pozemek, nastoupila službu, úřad nebo stálé zaměstnání a pobývala 10 let), přijetím do obecního svazku a přivdáním. Nalezenci byli například příslušníky té obce, ve které byli nalezeni, bezdomovci a sirotci se přikázali té obci, ve které přebývali po smrti svých rodičů. Domovské právo ztratilo platnost od 1. ledna 1949.Příjem do chudinské kasy byl získáván zejména z každoročně povolených muzik, například v roce 1892 od Jana Doležala čp. 34 za pět muzik 2 zlaté 50 krejcarů.
Přínosem byly i pokuty, třeba za ponocování v roce 1898 museli Václav Štěpán a Jindřich Hemský zaplatit 3 zlaté, majitel uteklých hus v roce 1904 pak 4 koruny. Pokladna získala 30 haléřů i z dražby pařezu v Klopotech od brandýského velkostatku. Obec pomáhala svým příspěvkem nejen na dopravu do nemocnice, na výživu, dítě a léky (v roce 1892 objednala Lisol a Karbulku proti obávané choleře), ale také věnovala dary Milosrdným sestrám nebo pražskému Mariánskému ústavu. Historie obce Oucmanice ve druhé polovině 19. století je zatím stále ještě utajená, neboť se nedochoval téměř žádný archivní materiál. Střípkem je zpráva z války Rakouska proti Prusku v roce 1866. Jan Diviš z čp. 27 vzpomínal, jak lehávali na přelomu června a července na zem a poslouchali dunění výstřelů z děl od Hradce Králové. Do Oucmanic za ubytováním přišla část c. k. pěšího pluku č. 14 velkovévody z Hessen 15. června. Ve vesnici nepobyli dlouho, neboť o čtyři dny později časně ráno odešli, dle pamětníka Jana Bartoně, tehdejšího starosty Svatého Jiří čp. 21, přes Brandýs nad Orlicí ke Kyšperku, dnešnímu Letohradu, směrem na Králíky.
V okolí se rakouské vojsko střídalo až do 6. července. O den později se po osmé hodině ranní setkali u Chocně a Zálší husaři s Prusy. 9. července bylo prý celé okolí přeplněné 30 tisíci vítězných Prušáků. V pamětním spise, který je uložen ve schránce v kapličce se uvádí: “přišlo jich sem dne 9. (července) na noc ještě 4 tisíce, tak že stodoly, stáje a vůbec celý stavení ním a naplněno bylo, tak že domácí ani kam se postavit neměli, načež to již bylo mírnější však ale přes tu chvíli se zde okazovali buď na rekvizice neb pro přípřeže a konečně na ležení až do konce srpna 1866, tak že již ani koně v obci nebyli a dobytek hovězí se zaved do lesů, škody však přišly, když se vše utišilo od vlády částečně k zaplacení, dle toho, jak si kdo udal.”
Během srpnových pražských mírových jednání se v Oucmanicích, ve Svatém Jiří a Loučkách ubytovala 3. setnina 52. pěšího braniborského pluku. Během války byli téměř všichni sedláci na „foršponě“, tj. na vojenské přípřeži. Lze říci, že válka prošla okolním krajem bez těžkých následků. Pro druhou polovinu 19. století je nejen pro Oucmanice zajímavá problematikavystěhovalectví. Z obce odešli: v roce 1859 Wenzl Lenoch s rodinou a Josef Šebetka s rodinou, o tři roky později Matěj Lenoch čp. 18, v roce 1864 Josef Beneš, v roce 1867 Josef Diviš čp. 20, v roce 1870 Jan Maixner čp. 26, v roce 1871 Franc Šebetka čp. 6, v roce 1873 Hemský čp. 32, po roce 1880 Diviš čp. 2, dále odešli (rok není znám) Trkal čp. 11 a Harapát čp. 23, v roce 1907 Jan Pavlíček. Oucmaničtí odcházeli ponejvíce do USA. Do Ruska v roce 1860 emigrovali Jan Harapát a Franz Michal s rodinou. Další obyvatelé odcházeli za prací do Vídně, Pešti, druzí se stali vlastníky pasu, který jim umožňoval pohyb po celém mocnářství.
Jak již bylo zmíněno, o oucmanickém životě druhé poloviny 19. století toho moc nevíme. Příjem do obecní pokladny se koncem století získával poplatky z obecních luk a polí, nájmem z obecního domu, prodejem hrušek u kapličky, slív i kamene. Pazdernu si pronajímali Hanzlovi od 7 do 12 zlatých. Příjem byl mnohdy navýšen třeba i prodejem již nepotřebného šindele, stropnic, třísek a mazanice. Výlohy byly spojené samozřejmě s úřadem i s údržbou obecního majetku. Služné starosty se pohybovalo ve výši 60 zlatých (1893) i 130 korun (1901). Dva radní dostávali 9 zlatých (1893). Roční služné ponocného bylo ve výši 19 zlatých 90 krejcarů, „pořádníky“ 9 zlatých (1892 – 1900). Obecní představitelé platili poslům (do Svatého Jiří či Brandýsa nad Orlicí), ať obecnímu, tak i poštovnímu a okresnímu. Tabulka s nápisem „Obecní úřad“ stála u klempíře Bartoně v roce 1894 1 zlatý 80 krejcarů.
Tabulky skrz žebrotu stály obec v roce 1896 3 zlaté. Občas se z obecních peněz platila i kořalka k práci. Obecním výdajem byl i výkup chroustů. Například v roce 1892 bylo za 361 litrů chroustů vyplaceno 7 zlatých 22 krejcary (1 litr = 2 krejcary). Atmosféru té které doby snad nejlépe vyvolají střípky z každodenního života. Ve středu 27. července 1960 se začalo s bouráním pazderny, od nepaměti příbytkem těch nejubožejších občanů, kteří zpravidla pocházeli ze selského rodu a přišli, někdy i ne vlastním přičiněním, jak se tehdy říkalo, „na obec“. Domek čp. 46 byl původně postaven na tření lnu, odtud pojmenování “pazderna”. Byla obklopená loukou, pastviskem a rolí. Nejstarší zatím známá písemná zmínka pochází z roku 1788, původně snad čp. 29 s označením obecní pastouška.
V 90. letech 19. století byla jedna obytná místnost opravena a zřízena druhá světnice pro nemocné, obec za opravu v roce 1893 zaplatila 252 zlatých 91 krejcar. Z příslušenství měl domek pouze sklípek. Během první světové války bydlelo v pazderně ve velké světnici 10 polských židovských uprchlíků z Haliče. Právě pro uprchlíky byla dle nařízení c. k. Okresního hejtmanství ve Vysokém Mýtě vyměněnapodlaha a místnost znovu opravena. Po válce se celá rodina odstěhovala do Ameriky. Jako poslední v domku bydlel František Michal s rodinou a matkou, který se po válce v roce 1945 odstěhoval do pohraničí. Od roku 1946 sloužila místnost ke kulturním účelům, kde Jiří Dostál z čp. 35 pořádalo nedělích dětská loutková představení. Naposledy fungovala jako skladiště.
Oucmanické statky, chalupy a domy byly z převážné většiny v druhé polovině 19. století roubené a ze dřeva. Štít končil kabřincem – nejvyšší části lomenice se říkalo „kukla“ nebo „vobálka“. Na chráněném prkénku bývaly nápisy a letopočty, které ještě ve 20. letech 20. století informovaly o druhé polovině 18. století. Nejčastější nápisy byly: “Bože požehnej domu tomu, postavil jsem, nevím komu”, „Kdo sem za šera přijde, darmo jíst a pít bude“. Za nápisem následoval letopočet a někdy i jméno stavitele. Takto zdobené lomenice, kukly, se nejdéle udržely na čp. 15, 16, 18, 19, 20, 26, 27, 30 a 44. Roubené „seknice“ (světnice) se připomínaly v roce 1955 v čp. 16, 21, 26, 29, 41 a 42. U každého stavení býval sroubek pro šatstvo a výbavu. Přístup ke stavením uzavírala většinou branka, odkud se přicházelo na záprseň, násep neboli zápraží, které obklopovalo na jedné straně i chlévy. Na druhé straně byla stodola a kolny, nad nimiž se nacházely komory či sruby s pěkně vyřezávanou pavlačí. Ze zápraží se vkročilo přímo do síně, kde byla v pozadí černá kuchyně s otevřeným ohništěm, často i k vytápění obývané seknice. Ze síně vedly po straně dveře do seknice, kde se soustředil veškerý rodinný život. Stěny a strop byly roubené a z povalů. Nejstarší bývaly ve skulinách ucpány mazanicí, která byla natřena nabílo. Proto stavení působilo pruhovaně a černobíle. Strop byl černý nebo lesklý hnědý. Později stěny i strop omítli hliněnou mazanicí a obílili, jak zevnitř, tak zvenčí.
V seknici bývalo zpravidla bidlo, kolem kterého se předlo. Kamna byla tmavá, většinou černá, vedle nich pec neboli chlebovka, nad nimi menší tmavá bidélka k rozvěšování prádla a peřin. Podlahu tvořila udusaná červenicová hlína. Před svátky se udusaná podlaha umývala a posypávala bílým pískem. Ze síně se šlo i na strop, část nad seknicí se nazývala na mazanici, později na hoře nebo na půdě. Dveře do maštale a někdy i do chléva vedly přímo ze světnice, později ze síně. S hlavním stavením souvisela chaloupka pro výměnkáře. Nebyl-li výměnek, nahrazovala ho seknička přístupná ze síně. Výměnky v zahradách se stavěly později.
Zařízení bylo z dnešního pohledu skromné, ale účelné. Už v síni stávalamalovaná jarmara, v seknici, kde spávali rodiče a menší děti, byl postýlek, jak se tehdy říkalo posteli, kolem kamen byla lajce, druhá v rohu, kde před ní stál na trnožích nebo zkřížených nohách stůl, jehož deska byla zpravidla intarzována hvězdou, květy nebo ovocem. Před stolem stály lenošky s lenochem vyřezávaným do srdíčka nebo v podobě hlav dvojité orlice. V rohu za stolem bývala někde rohová skříň zvaná koutnice. Po stěnách viselo v řadách několik obrazů různých svatých malovaných na skle. Mezi okénky byla upevněna lišta, která tvořila jakousi polici na nádobí, v níž byly šikmo opřeny toufarové talíře, na dně police bývaly džbány a sklenice a na dřevěných kolících pověšeny šaty. Na menší římse bývala sem tam kniha, modlitební knížky a nějaký kalendář. Nádobí ke každodennímu používání bylo kolem kamen nebo ve zvláštním mísniku. U dveří býval troudník a železné svícny na louče. Malovaná truhla byla nejen ozdobou sroubku nebo komory. Okno zdobil muškát a měsíční růže, nesměla chybět vodnička ani mořská cibule, které se připisovala léčebná moc.
Poslední stará došková střecha v Oucmanicích shořela v roce 1950 na čp. 15. Kámen byl jako stavební materiál používán mezi zámožnějšími sedláky, a to zejména na stavbu sklepení. K většímu rozšíření došlo až v průběhu 19. století. V jeho 2. polovině a zejména ke konci 19. století se začala zvyšovat také poptávka po vápnu. Z tohoto důvodu se rozšířili tzv. formanští vápeníci, kteří surovinu do našeho kraje dováželi z prachovické vápenky přes Pardubice, Choceň a Ústí nad Orlicí. Formanský vápeník byl již považován za “pana obchodníka”, protože jen za pořízení furberků, vozu, koně a postroje, musel zaplatit kolem 150 až 200 zlatých. Zámožnější jezdili s párem koní, kde na postrojích bývalo mnoho lesklého kování z mosazi. Korbu vzadu uzavírala košatina z vrbového proutí, vpředu čelo a na klanicích na řetízku šajstrok,jak se tehdy říkalo sedadlu. Na vrchním prkně korby, bedňáku, byly připevněny skoby pro dřevěné obruče na plachtu, která zakrývala vápno před deštěm, aby se nehasilo. Vápno se třídilo na kusové, drobné a šrot, přičemž kusové bylo nejdražší. Až později se začal prodávat odpad – prach, kterým se posypávaly zahrady a pole.
Vážilo se zpravidla na mincíři. U furberku se počítalo se 100 % až se 150 % výdělkem, podle délky trasy dovozu. Sezóna vápeníků začínala na Ostatky a trvala až do zámrzu. Největší výdělky byly před Velikonocemi, poutí a posvícením, neboť téměř každý se snažil své obydlí zvelebit. Po první světové válce, vlivem silnějšíhostavebního ruchu a využití půdy, se vápno objednávalo po vagónech prostřednictvímKampeličky. Později bývalo vápno uskladněno u obchodníků v Brandýse nad Orlicí, z nichž nejvíce prodával Karel Tichý, který měl zároveň i autodopravu. Formanské vápenictví zaniklo druhou světovou válkou. Ztratilo se i typické volání „Váp – váp – váp“.
Přes Oucmanice nejezdili jenom vápeníci, ale také kolomazníci, kteří v konvích či v soudku převáželi od vesnice k vesnici na trakaři kolomaz nebo šmír. Zámožnější ho vozili v lejtě na vozíku, taženým bídným koněm. Kolomazník svůj příchod oznámil voláním: „Ko – ko – kolo – máz – ko – ko – kolo – máz – máz – máz – máz“. Kolomaz se kupoval zajeden až tři šestáky (haléře). Po první světové válce začala živnost mizet, protože kolomaz bylo možné koupit v obchodě.
Koncem 19. století se prasata zabíjela jen ve větších staveních a nejvíce do 100 kg. Ve 30. letech 20. století zabíjeli prase i chudí lidé, kteří neměli pole, ve větším hospodářství už zabíjeli dva až tři kusy, samozřejmě hodně vykrmené, neboť bylo potřeba větší množství sádla. Jak poznamenal pamětník: „Chleba suchý nechce se žádnému jísti a jídla více mastná lépe chutnají.“ Z mléka se dělával také tvaroh, z kterého byly velmi oblíbené homolky. Kronikář si v roce 1936 postěžoval: „Nyní se odstředěné mléko krmí vepřům. Pšenice se selo méně, a tím se i šetřilo. V neděli pekly se buchty Z pšeničné mouky s přídavkem výražku. Ve všední den z větší části výražkové. Na mletí žita přidával se ječmen neb vikev. Nyní se žito nemele, tak není výražek a není ho ani třeba, jest dost pšenice. V neděli se peče jen Z nejlepší pšeničné mouky s přídavkem cukru a vajec a omastku. Podle buchet se odhaduje, jak kdo žije. K snídani vaří se všeobecně káva bílá. Na přesnídávku chléb namazaný sádlem, máslem, syrobem neb tvarohem. K obědu v neděli snad všude maso, někde i k večeři. Ve všední den není vždy masa. Některé rodiny koupí málo masa, když jim vlastní dojde.
Rozšířilo se pěstování králíků a drůbeže. Na podzim krmí se hodně husy. Maso se chodí kupovat k Jiřímu do Brandýsa. Jinak se vaří polévky, zasmažená, kroupová, drobená, nudlová, bramborová, kyselá, mléčná, hrachová, zelná. Druhé jídlo kaše krupičná, jáhelná, rýžová, knedlíky kolikeré, jídlo Z bramborů, dolky, lívance, bublanina, záviny, zelenina různě upravena. Na mnoha místech se vaří černá káva po obědě. Při kopání bramborů nechtěli kopáči jíti tam, kde kávu nevařili. K svačině chleba jako k přesnídávce nebo dolky. K večeři zase povětšině káva nebo mléko, zvláště v létě. Některé rodiny rádi mastné brambory s černou kávou. Jak bývalo dříve, že se vařila polévka zelná, ukrop, česnečka a brambory, to již málo.Každý chce kafe.
Ustrojení je přizpůsobeno běžným poměrům. Na všední dni nosí muži šaty štruksové, manžestrové a obnošené sváteční. V neděli soukené. Boty na neděli je moda polobotky, nosí se i šněrovací. Ve všední den hrubé boty šněrovací, v zimě s holínkama, ale ty drahé stojí 170 Kč, za které peníze koupí se troje šněrovací. Do mokra a hnoje gumové s holínkama. Na hlavy muži nosí čepice z látky šité, na neděli v létě slaměné klobouky, v zimě plstěné. Ženy nosí ve všední dny ponejvíce prací tak zvané delenové sestávající ze sukně a blůzy, ale i v celku. Oblíbený je šat župan, tj. dlouhý plášť, který se beře při práci na šaty. V neděli nosí se šaty vlněné, hedvábné a lehké prací šité jako všední. V létě i v zimě nosí se dlouhé kabáty s rozdílem, že pro zimu teplejší a moda předpisuje kolem krku kožešinu a na nohy střevíčky. Jest oblíbené nositi doma pletené šaty z vlny. Muži ponejvíce vesty a svetry, ženy celé šaty. Ženy nosí ve všední den šátky, v neděli staršíšátky, šály, mladší klobouky a radiovky.
Moda krátkých sukní přechází. Ustrojení jest jednoduché pozůstávající z kombine, tj. spodního prádla nejvíce jedny sukně v celku a šaty vrchní. S modou krátkých vlasu zvaných mikáda je vydání, je potřeba stříhati, ondulo-vati, od tak zvané trvalé platí se 30 Kč. Ještě před válkou (1. světovou) chodilo se boso, zvláště děti. Vypravuji starší lidé, že i do kostela a do města chodili bosi. Boty dali na ramena a obuli se až u kostela neb před městem. Nyní „Baťa“ ze Zlína svoji velkovýrobou a přístupnou cenou dělá lidem pohodlí. Na léto lehké plátěné, na zimu zase teplé kožené v každém provedení. Na přezutí lehké střevíce, do hrubé práce a mokra gumové. I chudé děti chodí obuty neb letní boty na ně stojí 9 – 12 Kč. U kapitoly práce bych chtěl napsat, že je pořád co dělat.
Vezmem-li však měřítko dřív a nyní, jest velký rozdíl, například mlácení. Moje matka vyprávěla, jak měli ulehčeno, když si koupili ruční mlátičku a nemuseli všechno mlátiti cepy. Pak si koupili žentour, zase si to pochvalovala, že mlácení šlo a nemuselo býti tolik lidí. Když jsem převzal hospodářství, koupil jsem mlátičku výtřaskovou, řezačku na řezanku na žentour, což byla výhoda, nadělala se řezanka na 14 dnů, kdežto dříve když se řezala ručně každý den, čistiti mlýnek, odpadlo zdlouhavé čištění na větráku a pak na fofru. Potom jsem koupil benzinový motor, zase výhoda. Žádný nemusel choditi za kravama v žentouře. Když byla sila, dal se před mlátičku lis na slámu, zase úspora, žádný nemusel nahrabovati slámu.Dnes jsem pozadu, má již mnoho hospodářu mlátičku, že zrovna obilí čistí, někteří slámu hned řežou a výfukem ženou ji na místo skladovací. Sekání kosou bylo zdlouhavé i drahé. Zavedením žacích strojů práce se velmi usnadnila. Nevím, jak by hospodářství vypadalo bez žacích stroju. U nás bývala robota s vodou. Pro dobytek se nosila voda z louži, na jídlo se vozila z Hradiště, chalupníci ji nosili od rybníčka. Ženy měly práci s pečením chleba a mléko dalo práci, než se dávalo do mlékárny. Vstává se v létě před pátou hodinou, v zimě po páté, v chalupách později. Však sedláci říkají, že je lépe v chalupě. Nynější život má daleko větší nároky, tak že nutí, aby se více utržilo, hledí se pole i dobytek. Ženy věnují se více úklidu. Před 80 až 100 lety měli málo kde podlahu a dnes každý týden podlahu neumýti pokládalo by se za nepořádek.“